V Černém lese - nová parta

07.02.2013 21:23

 

Tuhle historku jsem nikdy nikomu nevyprávěla. Je stará asi dva roky a je z doby,
kdy jsem ještě neznala D...davidaa:-( 
 S kámoškou Chloe jsme se tenkrát vydaly do Černého lesa
na výzvědy, protože tam sídlili naši nepřátelé Marty, Sam a James.

 

Byl večer a tma jak v pytli. Vyšla jsem z domu, zabalená do dvou svetrů a spěchala jsem za Chloe. Tenkrát ještě ani jedna z nás nebydlela v Londýně, bydlely jsme obě na Anglickém venkově. Hmátla jsem do kapsy, jestli jsem nezapomněla baterku. Když jsem došla k domu Chloe, obešla jsem ho a zablikala jsem baterkou. Nic. To se dalo celkem čekat. Chloe je sedmispáč. Vzala jsem tedy sněhovou kouli a mrskla ji na okno. ,,Bums!“ zarachotila. Zase nic. Vzala jsem druhou a mrskla jsem ji. Jenže se v tu chvíli otevřelo okno. Takže Chloe dostala sněhovkou do obličeje. ,,Hej!“ křikla na mě. ,,Promiň, jdeš už?“ zeptala jsem se jí. ,,Jdu, jen chvilinku počkej,“ odpověla tiše. Přešla jsem k zadním dveřím a čekala. Za chvilku vyšla ven, taky v kabátě a v ruce měla baterku. ,,Jdem?“ zeptala se. Přikývla jsem a vystrašeně jsem vykročila. Černý les byl i ve dne děsivý, ale takhle potmě to bylo ještě děsivější. Vyplížily jsme se ze dvora a vydaly se směrem k lesu. Byl temný a ponurý, až mi přeběhl mráz po zádech. Chloe taky nevypadala moc nebojácně. Když jsme došly k ,,bráně“ lesa, kterou tvořily dva stromy skloněné k sobě korunami, vypadala Chloe ještě vyděšeněji, než já. Vstoupily jsme a okamžitě jsme měly pocit, jako by se výrazně ochladilo. Snažily jsme se to nevnímat a šly jsme dál. Došly jsme k nějakému polorozpadlému domu. Nevypadalo to jako skrýš, ale za zkoušku nic nedáme. Opatrně jsme vešly dovnitř. Začala jsem se cítit ještě hůř, než předtím. Vykročila jsem o pár kroků dopředu a pod nohou mi zavrzalo prkno. Couvla jsem zpátky a podívala se na Chloe. Ta mlčela a svítila mi baterkou. Do očí. ,,Prosím tě, sviť na cestu a ne na moje oči,“ řekla jsem. Jenže ona svítila dál a tvářila se vyděšeně. ,,Co tam máš?“ zeptala jsem se. Roztřesenou rukou ukázala na něco za mnou. Otočila jsem se a tam se vznášel...Duch. Když jsem přišla blíž, poznala jsem, že to nebyl duch, ale zdařilá napodobenina. Bylo to prostěradlo, prostě přilepené na balónku s héliem. A podivně zářil. Takovou nepříjemně světlounce zelenou barvou. ,,No ovšem,“ zasyčela jsem. Byl to jeden z ve tmě zářících balónků, kterou nedávno kupovali kluci v trafice, když jsme je sledovaly. Ale kde vzali hélium, to nemám ponětí. ,,Kluci tu určitě sídlí, tohle je jejich odháněcí zařízení,“ špitla jsem Chloeiným směrem. Pak jsem zahlédla dvoje schody. Jedny vedoucí dolů do sklepa, a druhé, vedoucí nahoru do patra. Podívala jsem se na Chloe, která se tvářila, že se nehodlá rozdělit. Tak jsem společně s ní zašla do sklepa, který byl zatopený. Jenže schody byly ztrouchnivělé, takže jsem téměř okamžitě zahučela po kotníky do ledové vody. Díky Bohu, že jsem měla kozačky. ,,Chloe, jdi po tom železném okraji, jinak taky spadneš. Ale drž se zábradlí,“ špitla jsem na ní. Opatrně sešla po okraji a byla u mě. Místnost byla docela velká, celá zaplavená. ,,Vsadím se, že tu vodu si sem kluci nanosili, aby odradili návštěvníky,“ sykla Chloe po dlouhé době. Najednou se začalo ozývat sténání. Přicházelo z několika stran. ,,Pojďmě pryč,“ špitla Chloe. ,,Ne. Chci vědět, co to má znamenat,“ odmítla jsem. Opatrně jsem udělala krok vpřed a snažila se nešplouchat. Sténání bylo děsivé, to ano, ale zajímalo mě, odkud přichází. Zdálo se mi, že z jedné strany jde ze skříně, ale slyšela jsem jsem ho ještě z pěti stran a shora odkud jsme přišly. Popošla jsem ke skříni a otevřela jsem jí. Očekávala jsem nejhorší, jako třeba zakletou vzteklou kočku, nebo něco takového, ale ne. Jen magnetofon, skrytý pod nějakými starými hadry. ,,Vsadím se, že to ostatní budou taky jen magnetofony,“ houkla jsem. Konečně se odvážila za mnou jít. Odhalily jsme ještě čtyři, ale zbýval poslední. ,,Íííí!“ vyjekla jsem, když jsem zjistila, že je pode mnou. Lépe řečeno, pod kobercem, zavřený v pěti mikrotenových sáčcích. ,,Pitomci neinteligentní,“ zavrčela Chloe. Opustily jsme sklep a vrátily se tam, kde jsme viděly toho ,,ducha“ a zkusily schody do patra. ,,Až najdou ty magneťáky pohřbený ve vodě, to bude sranda“ řekla jsem, vrátila se do sklepa a magnetofony položila do vody. Pak jsem zas vyšla nahoru a uvědomila si, že to sténání zase slyším. ,,Slyšíš to taky?“ zeptala jsem se Chloe. Přikývla. ,,To snad neni možný, že by jich tu bylo víc?“ zeptala se mě. ,,Třeba jo,“ zašeptala jsem. ,,Už si jich nemusíme všímat,když víme, že to jsou magnetofony,“ pokračovala jsem a Chloe jen přikyvovala. Opatrně jsme vyšly schody, každá po jedné straně. Když jsme vystoupaly do patra, začlo se ozývat pro změnu vytí vlkodlaků a skučení větru. ,,Co je zase tohle?“ zahučela Chloe. ,,Tomu větru bych uvěřila, jen kdyby se venku pohnula aspoň větvička,“ sykla jsem vztekle. ,,A co ti vlkodlaci?“ zeptala se Chloe vyděšeně. ,,Vlkodlaci nejsou,“ odpověděla jsem. ,,A jak to vysvětlíš?“ odsekla. ,,Psi z okolí, co já vím,“ zahučela jsem a hledala jsem další podezřelé věci. Zvuky, pohyby a tak. ,,Koukni, tady jsou dveře,“ ozvala se Chloe za mnou. Posvítila jsem na ně svou baterkou. Byly tam, o tom nebylo pochyb. Vzala jsem za kliku a dveře se otevřely. Teď jsem slyšela to vytí hlasitěji, mnohem hlasitěji. ,,Vsaď se, že na každém okně je připevněný další magnetofon,“ ušklíbla jsem se a měla jsem pravdu. ,,Bože, nebylo by tu něco zajímavějšího, než ty magnetofony?“ zeptala se Chloe pohrdavě. ,,Chtěla bys, aby to bylo opravdový?“ zeptala jsem se. ,,Ne, jen to ne. Ale zajímalo by mě, kde na tolik magnetofonů vzali peníze,“ odpověděla. ,,Tuhle vyhráli ten sběr papíru, několikrát jsem je viděla jak jdou do kovošrotu, Marty doučuje ty hloupější jedince, Sama jsem viděla pomáhat v knihovně...,“ vypočítávala jsem, když se vedle mě něco pohnulo. ,,Co to bylo?“ zeptala jsem se. ,,Jen krysa nebo něco takového,“ hádala Chloe. ,,Ok, jdem se podívat na půdu,“ odpověděla jsem a v tu chvíli mi zhasla baterka. ,,No to je super,“ sykla jsem. ,,Máme oslabené světlo, to je v háji,“ houkla Chloe a posvítila na mě. ,,Hele, támhle je skříň,“ konstatovala jsem. Chloe popošla blíž, otevřela jí a vyjekla. Ze skříně vyletěl další ,,duch“, který zářil červeně. ,,Já mám nápad,“ řekla jsem a popadla jsem ,,ducha“. ,,Co máš v plánu?“ zeptala se Chloe zmateně. ,,Uvidíš. Podle mě tady těch ,duchů‘ bude víc,“ odpověděla jsem. ,,Co máš v plánu?“ trvala Chloe na svém. ,,Kdo si počká, ten se dočká,“ ušklíbla jsem se. Chloe to nakonec vzdala a my opustily pokoj a vydaly se na půdu. ,,Duchové“ tam byli hned dva. A ozývalo se něco jako škrábání na okno. ,,Jděte s těmi magnetofony konečně někam,“ zavrčela Chloe. ,,Chloe, tohle není magnetefon,“ odpověděla jsem s pohledem na okno. Sedělo tam přinejmenším pět zrzavých koček, jedna jako druhá. ,,Pusť je dovnitř, kapku jim to tu zaneřádí,“ ušklíbla se Chloe. ,,Jo. Vezmi do ruky jednoho z těch ,duchů‘ a já vezmu toho druhého,“ řekla jsem. ,,Už mi řekneš,cos nimi máš v plánu?“ zeptala se netrpělivě. ,,Jo. Napadlo mě je vypustit v blízkosti jejich bydlišť,“ odpověděla jsem. ,,Chci aby se zachytili pod okraji střech, kapku je vyděsíme,“ pokračovala jsem. ,,To bude dobrý, akorát si trochu zajdeme,“ opáčila mi. ,,No a co?“ zeptala jsem se. Sešly jsme dolů, vzaly posledního ducha a odešly jsme. Pak jsme se vydaly k nejbližšímu domu jednoho z kluků, Martyho. Přišly jsme až k domu a pak opatrně, aby neuletěl jsme ,,ducha“ vypustily. Krásně se zachytil za podkrovní trámy a tam držel. Pak jsme se vydaly k Samovi. K němu jsme vypustily červeného a šly jsme k Jamesovi. Zbýval poslední ,,duch“, který přebýval. Stouply jsme si doprostřed pole a pustily jsme ho. Pak jsme šly domů. ,,Tak zejtra ve škole,“ rozloučily jsme se.

Druhý den ve škole byli kluci děsně vzteklí a pořád na nás vrhali pohledy plné nenávisti. My ale dělaly, že nic nevíme. Po škole ale udělali něco, za co jsme je pronásledovaly. Hodili nám na hlavy balónky plněné inkoustem. Ti tupci utíkali do toho domu. Takže jsme byly svědky jejich vzteku nad zničenými magnetofony a domem zaneřáděným kočičím trusem. Pak začli pronásledovat oni nás. Měly jsme velký náskok, jelikož v tělocviku jsme ve třídě z holek nejlepší. Stihly jsme se tím pádem skrýt do naší skrýše, kterou nikdy nikdo neobjeví. U špinavé ledové tůňky jsme si vyhrabaly kdysi dávno podzemní jeskyni. Je tůňka, pak je kousek pevné půdy a dost prudký kopec, do kterého jsme tu jeskyni vyhrabaly. Jen my dokážeme přeběhnout po úzkém břehu a nespadnout do tůňky po hlavě. Ostatní lidi musí jít skoro jako po provaze aby tam nezahučeli. Takže my máme dost času na odsunutí a přisunutí obrovského plochého kamene, který skrývá vchod do jeskyně. Jo, možná se vám může zdát, že je tam málo vzduchu, ale od tůňky tam prorůstá dost nějakých mechů a řas. Najednou jsme slyšely šplouchnutí a začaly jsme se chechtat. Pravděpodobě Sam, ten nejtlustší  z nich, spadl do tůně. Už nás nemůžou pronásledovat, ne s mokrým a promrzlým Samem. Smály jsme se ale pro jistotu potichu, protože jsme měly strach aby nás neslyšeli. Potom jsme je slyšely odcházet, tak jsme považovaly za bezpečné vylézt. Omyl. James mě zahlédl a pustil se za mnou. Chloe rychle zalezla zpět, takže jí ten prevít nezahlédl. Takže já s taškou přes rameno uháněla přes pole a dostala jsem se do listnatého lesíka, kde jsme měly schovku dřív, a kde byla skála, na kterou se dalo perfektně vylézt. Začala jsem na ní rychle šplhat, James za mnou. Když jsem se dostala na skalní římsu, byl James v půli cesty. Byly tu dvě možnosti. Šplhat dál, až nahoru, nebo druhá možnost, schovat se za ohybem do skalní pukliny, kam se vejdu docela dobře a jsem hodně těžko odhalitelná. Vybrala jsem si druhou možnost. Rychle jsem vlezla do pukliny. Ovšem lezlo se mi tam těžko, protože v těch místech je římsa úzká. Zjistila jsem, že puklina je zavrtaná víc do skály, takže s trochou snažení se tam schovám jako do jeskyně. Vlezla jsem tam a sedla si právě v tu chvíli, kdy se James dostal na římsu. Rozhlédl se a když usoudil, že jsem asi vylezla nahoru a slézám druhou stranou dolů, šplhal dál. Po několika vteřinách jsem začala slézat dolů. Stála jsem pevně nohama na zemi zrovna ve chvíli, kdy on se dostal na vrchol skály. ,,Hej Jamesi!“ křikla jsem na něj, aby si mě všimnul. Když se na mě podíval, křikla jsem: ,,už konečně po těch letech uznáš, že dvě holky jsou víc než tři chlapi?“ ,,Ne, neuznám. Počkej až slezu!“ zařval. ,,Nepočkam, ty srábku!“ křikla jsem odpověď a odešla jsem. Po chvíli jsem za sebou slyšela dusající chodidla. Asi jsem se neměla tak loudat. Teď mě James začínal dohánět. Rozběhla jsem se. Jeho dusání se začalo trochu vzdalovat. Rychle jsem vylezla na strom, na který jsem nikdy nevylezla, ani nikdo jiný. ,,Jak ses tam dostala?“ zeptal se když doběhl pod ten strom. ,,Vylezla jsem na něj,“ odpověděla jsem a hodila po něm tvrdý kousek gumy. Trefila jsem ho do zátylku. ,,Pojď dolů!“ křikl. ,,Pojď ty nahoru!“ odpověděla jsem. ,,Povídám ti, pojď dolů!“ zavrčel. ,,Povídám ti, pojď nahoru!“ zapitvořila jsem se. ,,Stejně musíš slézt!“ zařval vztekle. ,,Myslíš?“ zeptala jsem se a na důkaz, že to myslím vážně jsem se posadila pohodlněji. Ještě chvíli na mě vztekle zíral a odešel. Ale já jsem tam pro jistotu seděla ještě čtvrt hodiny. Pak jsem slezla a šla za Chloe. Nebyla ani v jeskyni, ani nikde poblíž. Začala jsem se bát nejhoršího. A měla jsem pravdu. James a Marty viděli Chloe, jak mě jde hledat. Naštěstí jí neviděli vycházet z jeskyně, jen jak jde směrem k lesíku. Chytili ji kousek od lesíka, kde jsem se schovávala. Přes pusu jí dali kapesník, takže jsem jí neslyšela. To jsem se ale dověděla až v domě. Celé to bylo takhle: šla jsem do toho domu. Chloe zavřeli do sklepa pod schody. Svázali jí pečlivě, nohy pokrčené a spoutané, ruce svázané a připevněné k nohám. Přes pusu nějaký kus hadru, pečlivě zauzlovaný. Dostala jsem se tam sklepním okýnkem, protože u vchodu seděla hlídka. Jelikož jsem byla tenkrát zamilovaná do jistého Liama, měla jsem v tašce pořád pilník na nehty, kterým jsem přepilovala provazy. Jenže v tu chvíli přišel Sam a chtěl odvést Chloe k výslechu. Jenže mě viděl. Zavolal Jamese a přišel s provazy. ,,Tak dvě krasotinky? Ty jsi z toho stromu nakonec slezla? Ale nějak moc dolů, až pod zem,“ zašklebil se na mě. ,,Ty nechutnej slimáku,“ zavrčela jsem. To jsem ale neměla druhému nejrychlejšímu klukovi říkat. Pořád je vzteklý, že není nejrychlejší, od chvíle kdy k nám přišel nový kluk, Harry. Pokusil se mi jednu vrazit, ale to neměl dělat. Zapomněl, že jsem dobrá nejen v běhání,  ale taky ve fotbalu, takže se umím nohou trefit, kam se mi zachce. Takže když dostal tvrdou špičkou mojí nohy do holeně, začal skákat po jedné noze a kvokat jako slepice. Já jsem se začala smát, ale nevšimla jsem si, že se ke mě přiblížil Sam a začal mě svazovat. Na to jsem ale nebyla dost rychlá. Chloe ale jo. Sam dostal kolenem do kostrče a dřepnul si do ledové vody. Jenže se přihnal Marty. A za ním, protože ho pronásledoval, můj spolužák Louis. Louisovi se už dlouho líbím, a asi mě viděl jít do Černého lesa. Pravděpodobně ho zajímalo, proč lezu tam, kam nikdy žádná holka nevkročila. Teď Martyho pronásledoval až dolů, dokud mu Chloe nepodrazila nohu. James se po něm ohlédl. Ale příliš prudce, takže když stál na jedné noze, v ten okamžik už nestál vůbec. Louis vytáhl Chloe na nohy a usmál se na mě. Pak společně s námi vyšel z domu. Pak jsme za sebou slyšeli trojí dusot nohou. Ohlédli jsme se a spatřili tohle: pajdající James byl přes bolesti v čele trojice, Marty celý mokrý běžel druhý a Sam křivil obličej při každém kroku. Rozběhli jsme směrem k našemu domu a schovali jsme se u nás v kůlně. To byl začátek nové party.

 

komentáře