Tak komu? (2. díl)

10.03.2013 18:29

 

Když jsem vystoupila kousek od našeho domku, měla jsem řasenku i fialové stíny rozmazané. Slzy způsobily, že jsem vůbec nic neviděla, ale to už jsem stála před domem a lovila klíče. Ale nic jsem neviděla, takže nebýt mého mladšího bráchy, asi bych se do večera nedostala do domu. Vběhla jsem dovnitř, shodila z nohou tenisky a vyletěla jsem po schodech do svého pokoje. Zamkla jsem dveře a praštila sebou na postel. Po chvilce se ozvalo bušení na dveře a lomcování klikou. ,,Jděte do háje!“ křikla jsem a utřela si slzy. Brácha ale dal mamce asi náhradní klíč, který jsem mu svěřila, protože mamka byla za chvilku uvnitř. Otevřela jsem okno a zařvala jsem na bráchu, který byl na cestě na hřiště: ,,Ty blbečku, ten klíč jsem ti svěřila! A svěřit znamená dát s důvěrou!“ Vyběhla jsem z pokoje a zdrhla na půdu. Od té byl naštěstí klíč jen jeden, tak jsem rychle odemkla, dala klíč zevnitř a zamkla se. Mezi těmi krámy, co se tam všude povalovaly stálo i staré prosezené houpací křeslo. Posadila jsem se do něj a na klín mi vyskočila rezavá kočka zvaná Milly. ,,Ahoj Milly,“ řekla jsem jí. Podívala se na mě svýma zelenýma očima, jako by věděla, že mi něco dělá starosti. ,,Alex,“ řekla jsem jakoby v odpovědi. Pak se Milly pohodlně usadila na mém klíně a usnula. Hladila jsem jí po hlavě. Zdola jsem slyšela zvonek. Opatrně, abych jí nevzbudila jsem jí ze sebe sundala a zvedla se. Položila jsem jí na křeslo a šla se podívat, kdo zvoní. Byli to kluci! O den dřív, než jsem je očekávala. Seběhla jsem ze schodů a všichni mě objali. ,,Jste tu o den dřív, děje se něco?“ zeptala jsem se. ,,Viděli jsme tu hádku na autobusové zastávce, tak jsme za tebou jeli dalším autobusem,“ vysvětlil Harry a hezky se usmál. ,,Máš rozmazanej makeup,“ upozornil mě naprosto zbytečně Louis. ,,Všimla jsem si,“ řekla jsem a ušklíbla se. Šla jsem do koupelny, vzala jsem odličovací ubrousek a setřela jsem si šmouhy z obličeje. Nemělo smysl se teď líčit znova, stejně by to bylo jen na odpoledne. Vyšla jsem z koupelny a okamžitě jsem postřehla napjatou atmosféru a cítila spoustu otázek. Mamka kluky usadila v obýváku, zatímco jsem se zbavovala šmouh. ,,Nepůjdeme radši ke mě? Tady jsou dva páry uší navíc,“ řekla jsem a naštvaně jsem se zadívala mamku a taťku. Chtěla jsem vyběhnout schody, ale nahoře jsem uklouzla po dlaždicích. ,,Tati, kolikrát už jsem tě prosila, abys sem dal koberec?“ houkla jsem dolů na taťku, zatímco mi Zayn, který šel za mnou pomáhal na nohy. Pak do něj ale vrazil Harry, který se hnal hned za námi a byli jsme na zemi všichni. Já se začala hihňat jak magor a podařilo se mi konečně vstát. Když jsem vešla do pokoje, našla jsem tam Milly. ,,Jak ses sem dostala?“ zeptala jsem se jí. Mlčela. ,,To je vaše kočička?“ zeptal se Harry. ,,Jo,“ odpověděla jsem. ,,Máš hezký pokoj,“ pochváli mi ho Louis. ,,Díky, ten zařizoval taťka, jako celej tenhle dům,“ odpověděla jsem. Po zemi jsem poházela polštáře, aby si měli kluci kam sednout. ,,Co se vlastně stalo?“ zeptal se Liam potom co jsem zamkla. ,,Žárlí na vás,“ vzdychla jsem. ,,Co?“ zeptal se Niall udiveně. ,,Jo, normálně žárlí. Ale zítra to s ním bude lepší, tohle už mi jednou udělal,“ uklidňovala jsem je. ,,Víš, i když se nám moc líbíš, nechceme abys kvůli nám přišla o přítele,“ řekl Louis posmutněle. ,,Ale on je vždycky takový,“ vzdychla jsem. ,,Tak proč s ním ještě chodíš?“ zeptal se Harry. ,,Protože je v mnoha ohledech moc super,“ posmutněla jsem. Kluci se na mě smutně podívali. ,,Víš Jessico, život je někdy zrádnej,“ řekl mi Liam a objal mě. Pak mě znovu objali všichni. Pak jsme si ještě povídali. Říkali si vtipy, historky, básně... Kluci potom museli odejít na nějakou zkoušku. Když jsem se rozloučila a vrátila se do pokoje, měla jsem na telefonu SMSku od Alexe.

Prosimte promin mi to,
byl jsem nervozni.

Tomu jsem se musela smát. Nervózní? A z čeho? Sešla jsem schody a vešla do kuchyně pro něco dobrého. Náhodou jsem se koukla z okna a co nevidím - Alex si klidně povídá se svou bývalou. Pak k němu ona přistoupila a políbila ho. Popadla jsem do ruky nejbližší věc (bráchovo starou tenisku, hodně smradlavou) a vylítla jsem ze dveří. To už byla ona na odchodu a on se za ní zasněně díval.,,Ty idiote! Seš chuchvalec kočičích chlupů na perském koberci mého života! Seš naprostej ničema!“ ječela jsem vztekle a hodila jsem po něm tenisku. ,,A..ale Jessico... ,“ koktal. ,,Žádný ale! Zmiz ty kobylinče na silnici mýho života!“ řvala jsem na něj. Odešel a ani se neohlédl. Když už jsem ho neviděla, zašla jsem dovnitř a dala se znovu do breku. Už mám po krk dnešního dne. Jen dvě správný věci, dvě! Pak jsem se málem uzpívala k zbláznění, pohádala se s Alexem a ke všemu mě podvedl. Už toho mám plné zuby! Vešla jsem do pokoje, zapla jsem rádio, zatáhla závěsy a praštila sebou na postel. Pak jsem se zvedla a opřela se hlavou o zeď. Pak jsem zařvala jak lev a začaly mi téct slzy po tváři. Připadala jsem si děsně prťavá, menší než můj pětiletý bratranec. Měla jsem chuť otevřít to okno a skočit dolů. Okno jsem otevřela, ale neskočila. Jen jsem se posadila na parapet a dívala se do dálky. Daleko na obzoru byl kopec, na kterém jsem si hrála jako malá holčička. Teď nad ním zapadolo slunce a házelo na něj ohnivě rudou záři. Slezla jsem z okna, sešla schody do obýváku a šla jsem na zahradu. Cestou jsem si do kapsy strčila MP3 přehrávač abych se nějak zabavila. Když jsem ho zapla, spustila se mi písnička Summer Love, u které vždycky brečím. Na zahradě  jsem si lehla na deku a usnula vyčerpáním. Po několika hodinách mě vzbudil krásný mužský hlas. Kupodivu patřil Harrymu. ,,Jessico? Spíš?“ řekl jemně. ,,Už ne,“ zamumlala jsem unaveně. ,,Víš, asi jsem se do tebe zamiloval, a ostatní taky,“ pošeptal láskyplně. ,,A kde ostatní jsou?“ zívla jsem rozespale. ,,Asi mě hledají,“ řekl tajemně. ,,Jenže ty máš Alexe,“ vzdychl. ,,Už nemám,“ vyhrkla jsem a do očí mi znovu vhrkly slzy. Začaly se mi kutálet po tvářích a Harry mi je setřel. ,,Jak to? To byla ta hádka tak hrozná?“ zeptal se. ,,Ne, to ne, ale přímo tady před domem jsem viděla, že ho líbá jeho bývalá,“ zalykala jsem se. ,,To je příklad naprostého idiota. To by nikdo z nás neudělal,“ utěšoval mě a přivinul mě k sobě. ,,Já vím,“ zavzlykala jsem. Když mě pustil, zabzučel mu mobil. ,,Promiň,“ omluvil se. Měl SMSku od Louiho, ať se laskavě vrátí. ,,Promiň,“ zazubil se na mě. ,,V pořádku,“ pokusila jsem se o úsměv. V hlavě se mi honila spousta myšlenek. Co když se kvůli mě pohádají? Nebo dokonce rozpadnou? To nedovolím. ,,Harry!“ křikla jsem za ním. Otočil se a podíval se na mě s otázkou v očích. ,,Jen se kvůli mě nehádejte ano? To bych si nemohla vzít na svědomí,“ řekla jsem mu. Harry neodpověděl. ,,Moc tě prosím, neunesla bych kdybyste se kvůli mě hádali,“ zopakovala jsem. Pořád žádná odpověď. ,,Harry?! Slyšíš mě?“ zeptala jsem se hlasitě. Nic. Pořád se mi jen díval do očí. Pak mě jemně políbil na tvář. ,,Neboj,“ zašeptal. Pak se usmál a odešel. Udiveně jsem se za ním dívala. Věděla jsem toho o něm hodně, ale že by se zamiloval do obyčejný holky jako já? To mi přišlo zvláštní. Pozorovala jsem ho dokud nezmizel z dohledu. Pak jsem vešla zpět do domu a do svého pokoje. Na mobilu jsem měla pět SMSek od Alexe. Bylo to samé ,,promiň,“ a ,,já ti to vysvětlím,“ atd. Odpověděla jsem mu, ať jde do háje, že mi to hrozně ublížilo. Pak jsem telefon vypnula, aby mi nevolal.

 

Komentáře