Třináctého pátek

26.06.2012 10:00


Třináctého pátek
Strašidla maj svátek

Půlnoc. Předúplněk. Čtvrtek dvanáctého. Hermiona Spinnetová stojí sama na kopci a přemýšlí, jak se pomstít Heleně a Aleně Fortescuovým. Fortescuovi Bydleli přes ulici od Hermiony a jejích rodičů, tedy Spinnetvých. Spinnetovi se přistěhovali před šesti a půl lety. Hermiona si vzpomíná, jak jí matka řekla: „Běž ustájit Lasturu a spřátel se s někým.“ Matčin obličej se rozplynul a objevil se obličej s krátkými vousy. Otcův obličej. „Máma má pravdu, Hermy,“ Přes ulici bydlí dvě holky. Seznam se s nimi.“ To už se rozplynul i otcův obličej a Hermy se vrátila do reality a po tvářích jí tekly slzy. Vzpomínka na otce dost bolela. Před dvěma lety, když začal Hermioně pátý ročník ve francouzské škole čar a kouzel, zabil jejího otce černokněžník Rahmanelus. Ale zpátky k Heleně a Aleně. Ty holky nebyly kouzelnice, což bylo pro Hermionu velké štěstí. Na druhou stranu byla pro Hermionu smůla, že ty dvě bydlely zrovna naproti. „Kdyby mě tu viděly,“ zašeptala tiše Hermiona. „Zrůdy,“ dodala a otřela si oči rukávem.

Náhle se v křoví něco pohnulo. Hermiona se prudce otočila, hůlku z jabloně v pohotovostní poloze. „To jsi ty, Ariano?“ oddechla si Hermy. „Asi teta Klotylda z Afriky. Co ti ty dvě zase provedly?“ zeptala se Ariana a Hermiona na ní jen nevěřícně zírala. „To, že jsem tu teprve dva týdny, neznamená, že jsem si toho dost nezjistila,“ odpověděla Ariana ledabyle. „A Ari..., kde jsi to zjistila?“ zeptala se Hermy poněkud vyděšeně. „To ti řeknu, až na mě přestaneš mířit tou hůlkou. Čekáš snad, že na ní vyrostou jablka?“ ušklíbla se Ariana. „A jak víš...“ „Četla jsem tvoje učebnice a vypadla z toho nějaká kůra. Zvedla jsem ji a zjistila jsem, že je popsaná,“ doplnila Ariana. „Fajn, a teď ta hůlka,“ řekla Hermy ostře. „Našla jsem účet,“ odpověděla Ari. „Aha.“ Na nic víc se Hermy nezmohla. Ta holka je jak mazanec! „Chceš se jim pomstít?“ zeptala se Ariana. „Pochopitelně,“ odpověděla Hermiona. „A už vím jak. Namíchám lektvar strachu. Už bych měla začít. Dojdu si pro přísady,“ řekla a nechala Arianu samotnou.

Nejdříve si došla pro knihu ‚Lektvary nejděsivější‘. Tu našla na polici. Když však odcházela z místnosti, zastavily jí dveře: „Kampak?“ zeptaly se přísně. „Pro přísady do sklepa,“ odpověděla Hermy. „A do jakého lektvaru potřebujete přísady, slečno?“ nedaly se odbýt dveře. „To je moje věc,“ odsekla Hermy. „Máte dvě možnosti, slečno. Buď nám řeknete, jaký lektvar mícháte, a pustíme vás, nebo spustíme poplach,“ zatvářily se dveře přísně. To je směšné. Pusťte mě, nebo... Kde je moje hůlka? Jo, tady,“ řekla Hermy. „Nebo co?“ nedaly se dveře. „Bumbara!“ Dveře sice nepráskly, ale otevřely se. Hermy se rozeběhla do sklepa. „Heslo?“ zeptala se hruška na obraze. „Expendo mimbulus,“ odpověděla Hermy a dveře se otevřely. Sešla po schodech a rozsvítila. „Dva ostny z dikobraza, čtyři bobulky draksince...“ mumlala si pro sebe, „... smola ze škrtidubu, sušený kmínek cvrkasy, trny úponice, plátek lupenice... Jo, to je všechno,“ řekla a odešla.

„Už jsem tu!“ zavolala na Arianu. „Rozdělej mi oheň. Začnu, takže... vylijte smolu a přidejte tři trny úponice a zahřívejte, dokud lektvar nezezelená. Přidejte crvkasu a lupenici. Minutu zahřívejte. Ostny rozřízněte podélně pomocí dalšího trnu a přisypte. Lektvar by měl zčervenat. Nakonec přisypte draksinec a dostanete čirý lektvar. Hotovo,“ řekla Hermy. „Jak jim to chceš naservírovat?“ zeptala se Ariana. „Ty dvě nepijou nic jinýho než vodu. Stačí vyměnit lahve,“ odpověděla Hermy prostě.

Následující den se Hermy vzbudila a zašmátrala pod postelí. Lektvar tam pořád byl. Tiše vstala a oblékla se. Vyklouzla ven a zahlédla Helenu s Alenou, jak piknikují na zahradě. Vstaly. Hermioně přeje štěstí. Tiše se připlížila a vyměnila lahve. Schovala se do křoví a pozorovala ty dvě. Najednou jedna z nich začala ječet: „Fůj! Pavoucííííííí!“ A druhá za chvilku: „Bléééé! Okooooo!“ Hermiona už viděla dost a tak odběhla a smála se, jak ty dvě dostala.

Když pak v průběhu dne zahlédla jednu či druhou, obě pořád ječely. Večer se jí Ariana zeptala: „Kdy to přestane působit?“ „Asi za dvě hodiny,“ odpověděla jí Hermy. Když pak večer usínala ještě se šklebila, jak byly ty dvě pěkně vykulené. To jim patří! Pro ni to byl šťastný pátek třináctého.


Komentáře