Setkání po letech

20.05.2013 21:16

Není to tak dlouhé, jako ostatní povídky, ale snad se bude líbit

 

 

Tohle je příběh ze součastnosti. Louiho jsem neviděla už dobré dva roky. Chybí mi :‘(
Ale teď nedávno jsme se opět viděli…a já vám řeknu, jak to bylo 

 

Jako každé ráno jsem pospíchala do školy. Bylo už hodně pozdě a bylo teplo. Nakonec mě napadlo: „Proč mám sakra běžet až do školy po svých?“ Popadla jsem kolečkové brusle, obula si je a tenisky vzala do rukou. Pak jsem vlítla opatrně slezla po schodech a málem se vyflákla. Když jsem byla dole, vyjela jsem ze dveří rychlostí blesku. Cestou jsem potkala pár skateboardistů, protože jsem to vzala zkratkou přes skatepark. Ještě, že mě nenapadlo si ‘půjčit‘ bráchovo skateboard, protože bych sebou asi milionkrát praštila. Během dvou minut jsem byla ve škole. Do třídy jsem vlítla rovnou na bruslích. Všichni na mě koukali jak na blázna. Bylo 7:56, měla jsem ještě čtyři minuty. Přiletěla ke mně Chloe a ptala se: „Co zas blbneš?“ „Snažím se nechodit pozdě. Pomoz mi s tím!“ řekla jsem jí. Začala jsem rozvazovat jednu botu a Chloe druhou. Když jsme obě brusle sundaly, rozběhla jsem se k lavici a já zakopla o vlastní nohy. Měla jsem stále pocit, že mám na nohou brusle. Když jsem doběhla k lavici, bleskově jsem vytáhla sešity a učebnici s penálem. Brusle jsem nechala u své lavice. Měli jsme přírodopis. Brali jsme pavouky. Fuj. O chvilku později zazvonilo. Vešla přírodopisářka. Všimla si bruslí na podlaze u mojí lavice a ušklíbla se. „Slečna Walkerová se pokoušela přijít včas co?“ zeptala se protivně. Byla jsem zticha. Pak začala mluvit o nějakých pitomostech ohledně pavouků a jejich zástupců. Když zazvonilo, pokračoval školní den (pátek) úúúúplně normálně – děsná nuda. Když konečně zazvonilo na konec poslední hodiny, vlítli jsme s celou třídou do jídelny a pak jsme fičeli domů. Já popadla brusle a do uší jsem si nacpala sluchátka. Rozjela jsem se domů, když v tom hudbu přerušilo vyzvánění mého mobilu. Zvedla jsem to. „Haló?“ zeptala jsem se. „Jsi to ty Marie?“ ozvalo se z druhé strany. „Jop, ale kdo volá?“ ptala jsem se a málem upadla. Odrazila jsem se pravou nohou a jela jsem dál. „Tady Loui, ty si mě nepamatuješ?“ ozvalo se. „Loui! Tak ráda tě slyším!“ řekla jsem šťastně. „Já tě taky rád slyším,“ řekl. „Co že sis tak najednou vzpomněl?“ ptala jsem se. „S rodinou jsme v Londýně…napadlo mě, že bychom se mohli sejít,“ řekl. „Jen my dva?“ zeptala jsem se ostýchavě. „Samozřejmě. Nebo…ty máš přítele?“ zeptal se a bylo slyšet, že je mu do breku. „Ne, nemám! A i kdybych měla, s tebou se vždycky ráda sejdu!“ uklidňovala jsem ho. „Vážně?“ zeptal se. Bylo poznat, že se mu ulevilo. „A ty? Máš holku?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď znala předem. „Ne. Nikoho bych neměl rád tak jako tebe,“ řekl mile. „Loui! Ale vím, že jednu jsi měl!“ zasmála jsem se. „No jo, Nicol byla fajn, ale nebyla tak skvělá jako ty,“ odpověděl. „Víš, já měla taky donedávna přítele,“ přiznala jsem se. „A měla jsi ho ráda?“ ptal se vyděšeně. „To on se mnou chtěl chodit, Kývla jsem mu jen pro to, že jsem nechtěla být nezdvořilá,“ řekla jsem otráveně při vzpomínce na Davea. „A jak se jmenoval?“ ptal se Loui dál. „Dave. Dave Williams,“ odpověděla jsem. Dojela jsem k našemu domu a otevřela dveře. Brácha zrovna běžel někam na hřiště, takže mě porazil. „Áááááááá!“ zaječela jsem. „Co se děje zlato?“ zeptal se. Já se zarazila. Chvilku jsem mlčela a pak se Loui tiše ozval: „Děje se něco Marie?“ „Řekl jsi mi zlato?“ zeptala jsem se zaraženě. „Řekl,“ odpověděl. Vzpomněla jsem si na tu zradu z mé strany. Och, asi by vás zajímalo, o jakou zradu šlo. Byla zima, Loui byl na lyžích, Chloe taky a já tvrdla u nás ve vesničce. Cítila jsem, že se něc děje. Z domku začaly mizet věci a rodiče se chovali divně. Jednoho dne oznámili, že se stěhujem. Nemohla jsem se s kamarádkou a přítelem ani rozloučit! Odjela jsem, ale nedobrovolně. „Odpustíš mi to někdy?“ zeptala jsem se tiše. „Co bych ti měl odpouštět?“ přeptal se. „Odjela jsem bez rozloučení,“ špitla jsem. „A pak jsem začla chodit s tím blbcem,“ pokračovala jsem, ale Loui mě přerušil: „ty za to ale nemůžeš. Nevědělas, že-“ začal, ale najednou se hovor ukončil. Zavolala jsem mu zpátky. „Že se co?“ zeptala jsem se. Ale nic. Ticho. Sedla jsem si a do očí mi vhrkly slzy. Nesetkáme se. Po dvou letech odloučení. Tak moc jsem se s ním chtěla setkat. Pitomej telefon! Sundala jsem z nohou brusle a hodila je na botník. Vylezlla jsem do svého pokoje. Praštila jsem sebou na postel a asi hodinu jsem tam takhle ležela. Pak přišla Linn a ptala se, co se děje. Že dole zvoní pevná linka a že ta osoba se mnou chce mluvit. Vylítla jsem z pokoje a letěla jsem dolů. Popadla jsem sluchátko. „Loui! Jsi to ty?“ zeptala jsem se okamžitě. „Ne. Já jsem Chloe,“ ozvalo se. ,,Aha,“ řekla jsem zklamaně. „Loui mi volal, že prý se vám najednou ukončil hovor,“ řekla udiveně. „Vy jste spolu mluvili?“ ptala se. „Jo. Volal mi, že prý jsou někde v Londýně,“ odpověděla jsem. „Za hodinu se máte sejít u Tower Bridge. Máš půl hodiny na přípravu!“ zakřičela a položila to. „Co? Chloe! Chloe!“ křičela jsem já. „Musíš tak křičet?“ ptala se otráveně mamka. „Promiň,“ omluvila jsem se a vylítla zpátky do pokoje. Půl hodiny! To nestihnu! Otevřela jsem šatník a zamyšleně jsem se do něj podívala. Popadla jsem džínové šortky a tílko s motýlem a převlíkla se. Pak jsem vystartila k zrcadlu a šminkám. Řasenku a stíny a letím! Metrem se mi fakt ject nechtělo, byla pitomá výluka. Na bruslích tam budu rychleji. Ještě cestou stihnu koktejl nebo něco jiného na žízeň. Popadla jsem brusle, tenisky a sportovní tašku. Tenisky jsem narvala do tašky a letěla jsem. Big Ben, London eye, zmrzlinářství…u něj jsem se zastavila a pak jsem zas jela dál. Konečně  jsem byla u Tower Bridge. Sedla jsem si na nejbližší lavičku a přezula se. O chvilku později se objevil Loui. Rozběhla jsem se směrem k němu. „Loui!“ křičela jsem. „Marie!“ křičel on. Když jsme k sobě doběhli, objali jsme se a Loui mě políbil. „Tolik jsi mi chyběla!“ řekl mi. „Ty mě taky!“ odpověděla jsem. „Tohle je Tower Bridge? Myslel jsem, že se vypadá jinak,“ řekl Loui zamyšleně. „Ale našel jse ho,“ usmála jsem se. V očích sew mi pravděpodobně leskly slzy štěstí. „To ano,“ usmál se on. „Netušíš, jak jsem se na tebe těšila,“ šeptala jsem. „A ty netušíš, jak já na tebe,“ odpověděl s úsměvem. Pak mi jemně hrábl rukou do vlasů a políbil mě. „Jsi ta nejúžasnější holka, jakou jsem kdy potkal,“ šeptal. „A ty jsi ten nejúžasnější kluk, jakýho jsem kdy potkala,“ odpověděla jsem. Stáli jsme tam, na břehu Temže a dívali jsme si do očí. Kolem nás proplouvaly loďky...nádherná chvilka. Jen naše. Louis se ke mě oopět přibližoval rty, když v tu chvíli...mi zazvonil ten pitomý telefon! „Promiň Loui. To je brácha,“ omluvně jsem se ušklíbla. „Počkej moment,“ řekla jsem ještě, než jsem to zvedla. „Co chceš?“ Zeptala jsem se otráveně. „Máš ject za Linn!“ křičel na mě. „Proč? Zrovna teď?“ ptala jsem se smutně. „Jo. Kde vůbec jsi?“ ptal se brácha naštvaně. „Rozbila jsi květináč co máš v pokoji. Hlína je po celé podlaze!“ vztekal se. „Hele klídek jo?“ uklidňovala jsem ho. „Klídek?! Zase má záchvat vzteku! Nadává na nepořádek v celém domě a chodí z místnosti do místnosti!“ řval na mě. Už jsem to nevydržela a položila jsem mu to. Pak jsem vypla mobil a otočila jsem se k Louimu. „Pamatuješ si Benniho?“ ušklíbla jsem se. Ale on mlčel, jen ke mě přistoupil a políbil mě. Zavřela jsem oči a zavzpomínala na staré časy. Na schovávačky, školu, všechno…