Pomsta nepříteli

12.05.2013 21:13

 

Pamatujete si Louise, Chloe a mě? Jamese, Martyho a Sama? Strašidelný dům? Lezení na skálu? Ne? TAK SI KOUKEJTE PŘEČÍST HISTORKU „V ČERNÉM LESE“, JINAK BUDETE NAPROSTÍ MIMONI! :D Tyhle příběhy na sebe totiž na sebe volně navazují. Já, Louis a Chloe jsme teď nerozluční. S Chloe jsme Louise musely naučit přeběhnout ten břeh tůňky. Pravda, jednou tam spadl, a pak třikrát málem. Ale když málem, tak nespadl jen proto, že jsme ho chytily. Teď ale břeh v pohodě přeběhne a my můžeme krásně prchat před Jamesem, Martym a Samem. Nedávno jsme zrovna prchali. Tady je příběh.

(Upozorňuju directionerky, že jména kluků jsou tam jen proto, že jsou moc krásná - Tohle NENI FFka)

 

Poslední dobou jsme hodně často chodili do lesa na průzkumy. Do Černého lesa. Dobře, nejen na průzkumy, taky na maliny, ale hlavně jsme strašili kluky. Jen když tam byli. Nikdy jsme se sice neukázali, ale stejně poznali, že jsme to my. Nevím jak, vždycky jsme se skryli, ale poznali. Ve škole nás dráždili, na tělocviku podráželi nohy, prostě typičtí nepřátelé. Ale každý si zaslouží pomstu. To obvykle obstarává pomstychtivý Louis. Jednou strčil Jamesovi do sendviče čili koření, protože mě nechal uklouznot po banánové slupce. Vzteklý James ho po škole pronásledoval. Jenže běžel moc rychle, takže spadnul do tůňky. James, ne Louis. A o tom vám chci vyprávět.

S Chloe a Louisem jsme se jako každé ráno sešli na autobusové zastávce. James s Martym zjistili, že se tam scházíme a počíhali si na nás. Nejdřív Chloe šlápli na školní sukni, když nastupovala do autobusu. Takže se jí natrhla a trochu sklouzla. To se Louis naštval za dnešek poprvé a jen na ně něco vztekle zasyčel. V autobuse jsme si sedli spolu a povídali si. Uprostřed cesty vylil Marty Louisovi na hlavu džus a to ho pěkně dopálilo. Bylo na něm vidět, že má chuť na něj zařvat. Nějakou ostrou nadávku. „Loui, nějak mu to vrátíš,“ chlácholila jsem ho. „Jak?“ zeptal se a snažil se ten džus otřít. „Něco vymyslíš,“ připojila se Chloe. ,“Co?“ trval na svém. „Já nevím, ty to vymyslíš. Ale my ti pomůžeme,“ nepřestala jsem ho chlácholit. „Ok, budu ti věřit,“ řekl a ušklíbl se. Když jsme vystoupili, podrazil Martymu nohu. Spadl po hlavě rovnou do louže – celou noc pršelo. „Vidíš, hezky jsi to vymyslel,“ řekla jsem, když jsem se zbavila záchvatu smíchu. „Já to nevymyslel. Jen to podražení nohooo-“ začal, ale v tu chvíli mu podrazil nohu James. „Copak ti udělal, SLIMÁKU?“ zavrčela jsem na něj. Tuhle přezdívku jsem si dost oblíbila od chvíle, kdy jsem ji proti němu použila poprvé. Vztekle se na mě podíval a řekl: „podrazil Martymu nohu.“ „Jo? Ale nejdřív Marty vylil Louimu na hlavu džus,“ zařvala na něj Chloe, až  se po nás pár lidí otáčelo. To je Chloeina nejhorší vlastnost. Když je vzteklá, tak ječí. „Nemusíš tak hlasitě, Chloe,“ ozval se Louis. „Loui, to nech na mě,“ odpověděla Chloe vlídně. „Hele, Jamesi, proč Marty vylil Louimu na hlavu ten džus?“ obrátila jsem se na Jamese. „On pro to má své důvody,“ odpověděl. „Jaké důvody?“ pokračovala jsem. „To ti neřeknu. To ví jen on, Sam a já,“ zasyčel. „Jde tam o nějakou holku, že jo?“ zeptala se Chloe. „Nic ti do toho není,“ přidal se Sam. „Takže jde,“ ušklíbla jsem se. James a Sam se urazili a odešli. „Loui, o jakou holku jde?“ uculila se Chloe na Louiho. Já to ale bohužel věděla. Šlo o mě. „Marty?“ myslela jsem si v duchu. Je to divné, ale je to asi pravda. „Loui?“ zeptala jsem se. „Co?“ zeptal se tiše. Z mého pohledu poznal, že jsem to uhodla. „Co?“ zeptala se Chloe. „Jde o mě, že jo?“ špitla jsem. Louis přikývl. Chloe úžasem otevřela pusu. „Ty se líbíš Martymu?“ zeptala se užasle. „Už to tak vypadá,“ řekla jsem a vydala se směrem k šatnám. Když jsem došla do třídy, Louis a Chloe tam na mě čekali s podivným výrazem ve tvářích. Jako když se mnou potřebují mluvit. Bylo mi jasné, o co půjde. „Marie,“ začala Chloe. „Tak to ne. Kolikrát už jsem tě prosila, abys mi říkala Mary?“ skočila jsem jí do řeči. „Mary,“ opravila se. „S Louim jsme mluvili o té záležitosti s Martym a chci abys věděla, že se na tebe naštveme, jestli si vybereš Martyho,“ řekla. To mi bylo jasné. Ale byla jsem kapku mimo ohledně toho, co tím myslela. Podívala jsem se na Louiho a bylo mi to jasné. Přikývla jsem. „Tak se tě chci zeptat,“ vzal  si slovo Louis. „Jestli bys...no...vždyť víš,“ zakoktal se. „Sice to z vás leze jako z chlupatý deky, ale jsem naprosto v obraze,“ vložila jsem se do toho. „A budeš teda..no,“ pokračoval. Přikývla jsem. Na jejich obličejích se objevila úleva a štěstí. Jednoduše řečeno, usmívali se. Pak jsem si sedla k Louimu. Když jsem se koukla na rozvrh, byla jsem kapku v háji. Měli jsme dějepis a já se vůbec neučila. „Loui?“ špitla jsem. „Hm?“ zeptal se. „Já se vůbec neučila, jsem v háji,“ řekla jsem co nejtišeji. „Budu ti radit,“ odpověděl. „Dík,“ poděkovala jsem. Když vešla dějepisářka, začala jsem se nervozitou potit. Dějepisářka, paní Kate Kdovíjakdál, protože nám nikdy neřekla příjmení nás učí dějepips letos poprvé a je to děsná nuda. „Posaďte se,“ poručila. „Napíšeme si písemku ze starověkého Říma,“ řekla a rozdala nám papíry. Naštěstí jsem dostala něco snadného. Ale nevěděla jsem, kdy zemřel Julius Caesar. „Ty Loui, kdy že zemřel JC?“ zašeptala jsem co nejtiššeji. „Ééé, to taky nevim,“ odpověděl. „No, jedna chyba mě nezabije,“ pomyslela jsem si. Načmárala jsem tam 43 př. n. l. a odevzdala jsem to. Byla jsem třetí hotová, tak jsem se vrátila do lavice a podívala se na hodiny. To bylo moc divné, buď šly napřed, nebo já a ostatní máme tak pomalé myšlení. Za deset minut končí hodina. Když konečně zazvonilo, zapípala mi na mobilu SMSka. Od Louiho. Zmateně jsem se na něj podívala ale on jen kývl, ať si to přečtu.

 

Jsi moje zlatíčko,
ty moje kočičko,
Chci, abys věděla,
jak moc tě mám rád,
že už jsem víc než kamarád.
Zajdeš se mnou dneska
do kavárny Groteska?

 

„Jsi skvělej!“ řekla jsem mu tiše. „Ty víc,“ řekl on ještě tišeji a vzal mě za ruku. Vyšli jsme spolu schody a vešli do třídy až vzadu. Sedli jsme si vedle sebe a Chloe za nás. Měli jsme naštěstí fráninu, v té jsem mistr. Dneska jsem měla přednášet o rodině. Francouzsky, samozřejmě. „Slečna Walkerová k tabuli,“ řekla mi učitelka. „Bonjour,“ pozdravila jsem. „Povídejte,“ kývla na mě. (Napíšu to česky, protože francouzsky neumim, pozn. spisovatelky ;)) „Mám čtyři sestry a bráchu. Sestry se jmenují Linn, Kim, Kellie a Ann, brácha se jmenuje Benni. Mamka se jmenuje Ali a taťka Martin,“ začala jsem. Pak se na mě Loui začal tak krááásně usmívat, že jsem na chvillku ztratila slova. Pak jsem je ale našla. „Jsem druhá nejmladší dívka mezi námi sestrami. Nejmladší dívka je Ann, já jsem o rok starší než ona, pak je Kim, Kellie a Linn. Benni je nejmladší,“ pokračovala jsem. Pak jsem takhle mlela ještě deset minut a dostalajsem jedničku. Posadila jsem se zpět k Louimu a ten se na mě usmál. Pak nás učitel učil slovíčka. Když je do nás konečně nahustil, tak zazvonilo. Odešli jsme na matiku a James mi hodil pod nohy tu šlupku od banánu. Loui mě uprostřed pádu chytil, ale jen tak tak. Chloe se na Jamese podívala tak vztekle, že kdyby pohled mohl zabíjet, byl by mrtvý okamžitě. Pak k němu přicupitala jeho přítelkyně Shine. „Ahoj cukříku,“ zacukrovala. Začali jsme se s Louim děsně chechtat. Pak přišel Louiho brácha Niall a zmateně se na nás podíval. „Tak se ti to konečně povedlo?“ zeptal se s úsměvem. „Musím ti na to odpovídat?“ zeptal se Loui. Prošel kolem nás Harry, který se už nějakou dobu snaží udělat dojem na Chloe. Usmál se na ní hezkým úsměvem, jenže jak se na ní pořád díval, nevšiml si, že mu Sam podrazil nohy. Samozřejmě zakopl. Chloe ho chytila těsně u země a ušklíbla se. Pak přišel můj bratranec Zayn a řekl Harrymu: „takhle se ti to v životě nepovede příteli.“ Vešli jsme s Louim konečně do třídy a sedli k sobě. Přišel k nám Liam a řekl Louimu pár slov, nevěděla jsem o čem mluví. Pokud si vzpomínáte říkala jsem, že jsem byla do Liama zamilovaná. Ale už ne. Teď jsem se totálně zamilovala do Louiho. Když zazvonilo a vešla matikářka, myslela jsem, že mi hrábne. Držela v ruce opravené písemky a já vím předem, že jsem jí zvorala. Když mi dala tu mojí, zjistila jsem, že mám pravdu. Trojka! To je děsný, strašný a příšerný! To je ta nejhorší známka z matiky, jakou jsem kdy dostala. Ne že bych byla šprt co si potrpí na známky, ale bylo to dost hrozný. Zkuste se na okamžik vžít do mojí situace, celý život máte z matiky dvojky a po pěti letech dostanete trojku. To bude mít zas taťka řečí... Pak začala učitelka vykládat nějaké bláboly o desetinných číslech a mě se začalo chtít spát. Když KONEČNĚ zazvonilo, vyletěla jsem z lavice abych byla co nejdřív pryč. Loui za mnou. Když jsem se dostala do hudebky, uvědomila jsem si, že dneska je ta zkouška na hudební soutěž. Obávám se, že mě učitelka vybere. Prý mám moc hezký hlas. Já bych teda řekla, že krákám jak vrána. Ale ostatní si o mě myslí to samé, co učitelka. Když zazvonilo a vešla učitelka, řekla: „budu si vás sem volat podle abecedy a každý zazpívá kousek písně One Way Or Another.“ Začla jsem se usmívat, protože to je moje oblíbená od 1D. Málokdo jí zná, jen já, Chloe a Tess. A Loui samozřejmě. „Abbot,“ zvolala a Loui šel k tabuli. Začal zpívat, a zpíval krásně. Pak šla Tess. Trochu se zasekla v melodii, ale jinak to zvládla. Pak přišlo na řadu dalších patnáct lidí, než jsem se k tomu dostala já. Pak jsem šla k tabuli a začala zpívat. Jakmile jsem zazpívala první větu, učitelka si mě zapsala do notýsku. No nazdar! Takže budu muset zpívat před stovkou lidí a čtyřma porotcema. Po mě už šel na řadu jen James. Ten tu písničku pokazil, takže jsem si začla zacpávat uši. Když ho učitelka zastavila, zazvonilo. Po hudebce míváme volnou hodinu, a taky jsme jí měli. Ale předtím jsme se šli najíst. Většina z nás měla sendviče. Loui se na chvilku vypařil a pak se vrátil s kořenkou v ruce. Pak „zakopl“ a to koření vysypal Jamesovi do sendviče. Ničeho si kupodivu nevšiml. Když se do něj zakousl, zrudl a do očí mu vhrkly slzy. Podíval se na Louiho děsně naštvaně a výhrůžně zároveň. „Cos mu tam prosím tě nasypal?“ zeptala se Chloe. „Čili,“ ušklíbl se. Chloe a já jsme se hrozně rozesmály. Když jsme dojedli, šli jsme ven. Najednou jsme za sebou slyšeli dupání. Automaticky jsme začali utíkat k naší jeskyni. Vzali jsme to trochu oklikou, abychom ho zmátli. Ale přes ten břeh jsme běželi tak jako tak. Najednou jsme za sebou uslyšeli žbluňknutí. Když jsme se ohlédli, spatřili jsme Jamesovu hlavu nad hladinou. Věděli jsme, že teď nás asi nebude pronásledovat dál, ale pro jistotu jsme běželi ke skále. K našemu údivu vylezl z jezírka a běžel za námi. A ještě se k němu přidali Sam s Martym. Zrychlili jsme a během minuty jsme byli u skály. Začli jsme rychle šplhat nahoru a oni po chvilce za námi. Když jsme byli nahoře, zjistili jsme, že jsme v pasti. Oni totiž lezli každý jinudy, takže nám odřízli cestu pryč. Stáli jsme tam uprostřed a nevěděli co dělat. Zády k sobě abychom se vzájemně kryli jsme přemýšleli, co udělat. Najednou mě Loui vzal za ruku. Nevěděla jsem jestli ze strachu nebo to byla součást nějakého plánu, každopádně to odrovnalo Martyho. Jeden ze tří byl venku ze hry. James byl venku částečně, protože bylo chladno a on byl zmáčený. Ještě něco vymyslet na Sama a byli bychom volní... Vlastně jsme ani nic vymýšlet nemuseli, protože Sam leze neuvěřitelně pomalu, takže jsme se dali na útěk Martyho stranou. Ani nám nebránil, byl uzeměný. Začali jsme rychle slézat, James se Samem se za námi pustili, ale šlo jim to těžko. Zmrzlému Jamesovi se lezlo špatně, protože jak bylo chladno, voda na něm začínala tuhnout a tlustý Sam je od přírody nešika. Za chvilku jsme byli dole a prchali jsme směrem k naší stodole. James nás začal kupodivu dohánět. Nejdřív ale váhal, jestli má běžet dovnnitř. Nakonec ale běžel. Shodil ale na sebe hrábě, takže jeho šance na to, že nás dožene, byla ještě mizivější. Když jsem se v běhu podívala na hodinky, zjistila jsem, že už bychom měli běžet ke škole. Tiše jsem to zdělila Chloe, která to zdělila Louimu. Na další odbočce doprava jsme zahnuli a běželi směrem ke škole. Doběhli jsme se zvoněním na přestávku. Když jsem došla ke skříňce, ještě jsem byla zadýchaná. Podívala jsem se na rozvrh a zarazila jsem se. „Sakra,“ zavrčela jsem. Měli jsme mít tělocvik. Vzala jsem si věci a vydala se k šatně. V jedné ruce tašku s věcmi a v druhé deodorant. Převlékla jsem se a došla do tělocvičny. Když došla i Chloe s Louim, tvářili se stejně naštvaně jako já. „Achjo,“ zavrčela Chloe, která z nějakého důvodu držela v ruce můj deodorant. „Co s tím máš v plánu?“ zeptala jsem se, když mi ho podala. „Uvidíš,“ řekla mi. Ušklíbla jsem se. Bylo mi to jasné. „Tak to udělej ty,“ řekla jsem jí a dala jsem jí deodorant do ruky. „Fajn,“ ušklíbla se ona. Schovala se kousek od dveří a počkala si na Jamese. Ale neobjevil se. Nakonec to vzdala a hodila mi lahvičku. „Tak nic,“ zavrčela. Když se objevila tělocvikářka, já jsem se z nějakého podivného důvodu začla culit. Asi si moje podvědomí uvědomilo, že dneska se známkuje šplh. Po laně. To mi jde z celé třídy snad nejlíp. Když o tom mluví, pokaždé čekám, že mi řekne: „Walkerová, vy ani nemusíte.“ Spolužačka Amy udělala po chvilce ticha nástup. „Kde je Marty Johnson?“ zeptala se. Začala jsem se chichotat jako trubka. Marty pravděpodobně pořád stojí na té skále a kouká do blba. Loui se přihlásil a řekl: „paní učitelko, pravděpodobně se zasekl na skále.“ Bylo vidět, že zadržuje smích. To už jsem to nevydržela a dostala záchvat smíchu. Po chvilce i Loui s Chloe. Když jsem se konečně uklidnila, zjistila jsem, že učitelka se na mě divně dívá a usilovně přemýšlí. Pak jsem se rozhlédla a všimla jsem si rozklepaného Jamese. Zřejmě mu už došlo, proč tam Marty pořád tak stojí. Podíval se na mě děsně vražedným pohledem, který říkal: „jen počkej!“ Já se ušklíbla ve stylu: „Ne, nepočkám, musíš mě dohnat.“ Učitelka řekla, ať se rozběháme. Po pěti minutách běhu vytáhla učitelka provazy a roztřídila nás do tří družstev – ti, kterým to šlo líp (byla jsem mezi nimi společně s Louim a ještě několika lidmi – k mé smůle i Jamesem), ti, kteří byli o něco horší než my (tam patřila Chloe) a úplní začátečníci. Ty známkovala nejmírněji. Nejdřív šli oni, pak Chloein tým a my na závěr. James šel první. Nahoře byl během několika sekund. Pak šel Loui. Se strachem jsem ho pozorovala. I když byl v týmu nejlepších, zhruba ve třech čtvrtinách mu vždycky ujely nohy. I tentokrát. Radši jsem si v ten moment zakryla oči, takový jsem měla strach, že spadne. Ale žádný pád se nekonal. Loui v pořádku vyšplahal až nahoru. Pak jsem šla na řadu já. Vyskočila jsem a začala šplhat. Když jsem byla až nahoře, stalo se mi to samé, co Louimu. Sklouzla jsem rukama o pár centimetrů níž. Ale naštěstí jsem nespadla. Pak jsem slezla dolů a objala jsem Louiho. „Lekl jsem se, když ti ujely ty nohy,“ řekl mi. Pak k nám přišla Chloe. Skončili jsme v hromadném objetí. Chloe pak zas někam odešla.

Odpoledne jsme s Louim šli do té kavárny. První rande. První pusa. Nejkrásnější vzpomínka.