Možné je všechno (2. díl)

09.04.2013 21:31

 

Brácha tady totiž každou chvilku šmejdí, takže ho musím pořád schovávat. Pak jsem vyndala jednu z knih co jsem měla pod postelí a dala jsem se do čtení. Kupodivu jsem jí měla za dvě hodiny přečtenou. Pak jsem se posadila k počítači a otevřela e-mail. ,,Charlotte, you’ve got new follower on twitter!“ stálo v nové zprávě. Zasmála jsem se. Opravdu to byl Loui! Přidala jsem si ho taky a on mi okamžitě napsal.

 

,,Ahojky, jak se máš?“
,,Teď už skvěle,“
,,Tak to je super :)“
,,A co ty?“

,,Báječně, když si můžu povídat s někým, jako jsi ty :*“

 

,,Wow,“ podivila jsem se. Já se líbím Louisovi Tomlinsonovi?! Chvilku jsem se dívala na obrazovku s otevřenou pusou.

 

,,To je od tebe milý.“

,,Víš, no...já jsem se tak nějak, no...“
,,Co jsi se?“
,,Tak nějak jsem se zamiloval. Do tebe.“

 

Znovu jsem zírala na obrazovku s otevřenou pusou. Ani jsem si nevšimla, že po chvilce vrzly dveře a vešel brácha. ,,S kým si to tu píšeš?“ zeptal se po chvilce. Nadskočila jsem na židli. ,,Sakra, kolikrát jsem ti řekla, že sem nemáš vůbec co lézt?“ zeptala jsem se a pokoušela jsem se ho vystrčit pryč z pokoje. On je ale o tři roky starší, takže to bylo těžké. Nakonec se mi to ale povedlo a jakmile byl venku, zamkla jsem dveře a vrátila se k počítači.

 

,,Myslíš to vážně?“

,,Naprosto vážně :)“
,,Wow!“
,,Co?“
,,Nic, jen mi to přijde zvláštní“
,,Nelíbím se ti? :(“
,,Ale jasně že líbíš, a moc, jenom...“
,,Jenom co?“
,,Jenom že se do mě ještě nikdy nikdo nezamiloval.“
,,Aha :*“
,,Netušíš, jak moc tě mám ráda.“
,,Tuším ;)“
,,Jsi super.“
,,Ty víc :*“
,,Loui, budu muset jít, zase zítra?“
,,Jasně :*“

 

Mamka mě totiž volala k večeři, tak jsem šla. Po jídle jsem se vrátila do pokoje. Měla jsem zprávu od Louiho: ,,I love you.“ Omdlela jsem. Když jsem se probrala, ležela jsem na své posteli a seděl u mě Loui. ,,Charlotte? Jsi v pořádku?“ zeptal se. Vypadal vystrašeně. ,,Jsem v pořádku, jen jsem se praštila do hlavy,“ odpověděla jsem. ,,Prý jsi omdlela,“ pokračoval a pořád mi připadal vystrašený. ,,Jo, omdlela,“ řekla jsem. ,,Jak ses sem dostal?" zeptala jsem se. ,,Když jsi neodpovídala, dostal jsem strach, tak jsem se sem vydal," řekl. ,,Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se. ,,Asi budou na cestě sem,“ odpověděl a dal mi pusu na čelo. V tu chvíli se rozletěly dveře. ,,Charlotte!“ vykřikl Niall. ,,Jsi v pořádku?“ ptal se Harry. ,,Jo, už jo,“ přikývla jsem. ,,Kde je Liam?“ zeptala jsem se. ,,Přišel s námi,“ řekl Zayn udiveně. ,,Koukněte se z okna,“ navrhla jsem. Harry se podíval. ,,Támhle jde!“ křikl. ,,Proč odešel?“ zamyslela jsem se. ,,Jdu za ním,“ řekl Niall a odběhl. Po chvíli jsme ho viděli, jak běží za Liamem. Pak jsme ho ale ztratili z očí. Přišlo mi to zvláštní, ale nelámala jsem si s tím hlavu. Kluci si se mnou povídali a já s nimi. ,,Proč ti vlastně říkají čarodějnice?“ zeptal se Harry a hned na něm bylo vidět, že té otázky lituje. ,,Kvůli jednomu incidentu ve školce,“ odpověděla jsem. ,,Měla jsem tenkrát kamarádku. Jedni kluci, kteří mě neměli moc rádi, na mě přichystali takovou past. Chtěli mi shodit na hlavu prázdnou krabici. No a já šla a za mnou ta kámoška. Ti kluci mě nestihli, takže trefili mou kámošku. Snažila jsem se tu krabici chytit a pak jsem ty ruce nechala nešikovně natažené šikmo před sebou,“ vyprávěla jsem. ,,A ti kluci se tě nezastali?“ zeptal se Zayn. ,,Samozřejmě že ne,“ řekla jsem smutně. Pak jsme si povídali. Po hodině, když se Niall nevracel, jsme si začali dělat starosti. ,,Snad se mu nic nestalo!“ řekla jsem vystrašeně. ,,Zavolám mu na mobil,“ řekl rychle Louis. Vytáhl mobil a začal vytáčet číslo. ,,Louisi? Jsi to ty?“ zaslechla jsem z mobilu hlas. ,,Jsem. Kde sakra vězíš?“ zeptal se. ,,Londýn je dost velkej a Liam dost malej, tak si to spočítej,“ odpověděl. ,,A máš ho?“ ptal se Louis tvrdohlavě. ,,Ne,“ řekl Niall smutně. ,,Kde může být?“ zapřemýšlela jsem. ,,Ok brácho, zavolej, až ho najdeš,“ řekl Louis a vypnul telefon. ,,Kolik je vůbec hodin?“ zeptala jsem se unaveně. ,,Devět večer,“ řekl Louis. ,,COŽE?“ vykřikla jsem. ,,Jak dlouho jste říkali, že jsem byla v bezvědomí?“ zeptala jsem se zmateně. ,,Neříkali,“ odpověděl Louis. ,,Tak jak dlouho?“ trvala jsem na svém. ,,Dvě hodiny,“ odpověděl. ,,To je vtip?!“ zakřičela jsem. ,,Buď v klidu, nerozčiluj se,“ uklidňoval mě Loui. ,,A jak dlouho jsi tu seděl, Loui?“ ptala jsem se. ,,Hodinu a půl. Pokoušel jsem se tě probrat, ale ty jsi nereagovala. Měl jsem o tebe hrozný strach,“ řekl a zase vypadal vystrašeně. ,,Ach Loui,“ zašeptala jsem a konečně jsem se posadila a objala ho. ,,Hej, my jsme pořád tady,“ ozval se Zayn, když jsem Louiho nepouštěla. Nemohla jsem si pomoct! Po tak dlouhé době jsem měla koho obejmout, tak jsem si to prostě musela užít. ,,Charlotte,“ špitl Louis a přitiskl si mě k sobě. Najednou jsem začala brečet. Štěstím. ,,Co se děje zlato?“ zeptal se Louis, když na rameni pocítil moje slzy. ,,Jsem neuvěřitelně šťastná,“ řekla jsem. Pořád jsem ho ale objímala. Najednou zazvonil Louiho mobil. Louiho jsem konečně pustila a on přijal hovor. ,,Jsi to ty, Nialle?“ zeptal se okamžitě. ,,Jo, konečně jsem ho našel,“ ozvalo se z telefonu. ,,Tak ho přiveď!“ řekl Louis. ,,Jsem na opačné straně Londýna brácho, bude trvat nejmíň hodinu, než se tam dostanu,“ odpověděl Niall. ,,To je škoda,“ posmutněla jsem. Kluci nakonec odešli. Cítila jsem se hrozně osaměle. A nejvíc mi chyběl Louis. Nakonec jsem se dala do breku. ,,Já to bez něj asi nevydržím!“ zakřičela jsem. Znovu jsem si lehla a usnula jsem. Vzbudily mě hromy a blesky. Jasně, teď uprostřed horkého července je to normální, ale dvě bouřky během jednoho dne? V tomhle kraválu jsem nedokázala znovu usnout!

 

komentáře