Možné je všechno (1. díl)

28.03.2013 16:22

 

Zase jednou byla bouřka a já šla ven. Toulala jsem se Londýnem a nevnímala jsem cestu. Ať zajdu kamkoli, vždycky najdu cestu domů. Došla jsem k London eye, pýchou města. Nikde nikdo. Za chvilku jsem za sebou zaslechla hihňání a nadšené ječení. Nejdřív jsem viděla jen několik deštníků. Když přišli blíž, spatřila jsem několik holek a pět dalších postav. Netušila jsem, kdo to je. Šla jsem směrem k nim a rozpoznala jsem jejich obličeje. Louis, Harry, Niall, Liam a Zayn si prodírali cestu bandou dívek. Když jsem došla k nim, holky se zastavily. S odporem si mě prohlížely. Poznala jsem je...byly to holky z vedlejší třídy, ty co mě tolik nesnášely. Ostatně tak jako všichni. ,,A kdo jsi ty?“ zeptal se mě Liam. ,,Charlotte,“ řekla jsem. ,,Nepotřebuješ deštník?“ zeptal se Loui. ,,Ne, děkuju,“ odpověděla jsem nesměle. ,,A kam jdete v tomhle nečase?“ zeptala jsem se já. ,,Na koncert,“ odpověděl Niall. ,,Aha,“ řekla jsem. ,,A ty tam jdeš taky?“ zeptal se Harry. ,,Ne...nemám lístek,“ řekla jsem smutně. Holky se na mě pořád pohrdavě dívaly. ,,Ty seš fakt čarodějnice,“ zavrčela jedna z nich, Arlene. ,,Ale, copak jsi to řekla Arlene?“ zeptal se Niall. ,,Že je to čarodějnice,“ opakovala vztekle. ,,Nech si to, jo?“ vynadal jí Harry. ,,Nechte je...tak mi říkají od školky,“ řekla jsem tiše. ,,A tobě to nevadí?“ zeptal se. ,,Po šestnácti letech si člověk zvykne,“ pokrčila jsem rameny. ,,Šestnáct let?!“ podivil se Loui. ,,Jo,“ řekla jsem smutně. ,,A proč ti tak říkají?“ zeptal se Zayn. ,,Protože ona je čarodějnice,“ zavrčela vztekle jiná, Alice. ,,Nejsem!“ zařvala jsem. Za ta léta se ve mě nahromadily pocity a teď to vybouchlo. ,,A proč se kolem tebe dějí ty divné věci? Vždycky, kyž někde jsi ty, něco se stane,“ pokračovala Alice s ledovým klidem. ,,To jsou jen náhody! Náhody!“ řvala jsem dál. ,,Buď v klidu,“ uklidňoval mě Louis. ,,Dejte si na ní pozor kluci,“ vrčela Arlene. Už jsem to nevydržela a rozbrečela jsem se. Skryla jsem tvář do dlaní a rozběhla se pryč. Běžela jsem domů, pokud se to místo dá nazývat domovem. I tam jsem pro ně čarodějnice. ,,Počkej! Kam běžíš?!“ křikl Zayn. ,,Pryč!“ křikla jsem v odpověď a ani jsem nezpomalila. Kluci ale běželi za mnou a nechali překvapené a uražené holky u London eye. ,,Nechoď pryč!“ křičeli na mě. Ale já jsem nezastavovala. Běžela jsem dál, až k bytovce, kde bydlím s rodinou. Vylovila jsem z kapsy klíče a vběhla jsem dovnitř. Když jsem se ohlédla, viděla jsem přes prosklené dveře zklamané obličeje kluků. Slitovala jsem se a vrátila se k nim. ,,Chcete jít nahoru?“ zeptala jsem se a utřela si slzy. ,,Pokud proti tomu nebudou tvoji rodiče nic namítat,“ pokrčil rameny Louis. ,,Bude to pro ně asi příjemná změna po těch letech, kdy jsem se sama zavírala v pokoji a nadávala jsem na svůj život,“ odpověděla jsem. ,,Vážně?“ zeptali se kluci. ,,Ale budeme muset jít pěšky, výtah je moc malý,“ řekla jsem. ,,Kolikáté je to patro?“ zeptal se Niall. ,,Páté,“ odpověděla jsem. Vydali jsme se tedy pěšky. Když jsme konečně došli nahoru a já vyndala klíče, otevřely se dveře. Vyšel ven můj brácha. Nejdřív se znechuceně podíval na mě a pak na kluky. Oni ho pozorovali, dokud nenastoupil do výtahu. ,,To je tvůj brácha?“ zeptal se Loui. ,,Jo. Nesnáším ho,  a on nesnáší mě,“ řekla jsem a vešla jsem do bytu. Kluci pořád rozpačitě stáli na chodbě. ,,No pojďte,“ usmála jsem se. Zuli jsme se a šli ke mě do pokoje. ,,Počkat, co tu děláme? Máme být na koncertě!“ zasmál se po chvilce ticha Harry. ,,Achjo,“ vzdychla jsem. ,,Počkej, nejsi náhodou na twitteru zaregistrovaná pod přezdívkou CharlotteTheWitch?“ usmál se na mě Loui. ,,Jo, to jsem já,“ usmála jsem se. ,,Hned jak se k tomu dostanu, přidám si tě,“ řekl na rozloučenou. ,,Tak ahoj,“ zamávala jsem a sedla si na okno. Po chvilce jsem je tam venku zahlédla. Mávali mi, zejména Louis. Přišlo mi to zvláštní. Usmívala jsem se, po tak dlouhé době. Když mi zmizeli z dohledu, posadila jsem se na postel a vytáhla deník. Napsala jsem si tam, co se mi zase jednou povedlo a zase ho schovala.

 

Komentáře